Valentýn

4. ledna 2013 v 15:26 | prcekrůža
Byla noc. Tak temná noc, že aji svit měsíce působil jako odraz světla od špendlíkové hlavičky. Na kopci stále stála bezhybná osoba. Byla jak přitlouklá k zemi. Vítr burácel do nic netušících srtromů a houkal si pochmurnou melodii.
Byl to zrovna Valentýn. Žádný zadaný nikdy neslyšel a necítil tu dnešní atmosféru. Takoví lidé mají oči jen pro sebe a nevnímají své okolí ani smutné tváře kolemjdoucích.
Mezi ty zamilované patřila i ta tmavá osoba stojící na kopci. Byla to láska jako trám. Aspoň si to chudák holka myslela. Netušila, že její protějšek necítí ani z malinka to co ona. Ten kluk jí roky podváděl. A právě na Valentýna si z ní udělal krutou srandu. Zesměšnil jí před jejími přáteli a spolužáky u nové školy.
Odvlékla ho na vysoký kopec a snažila se s ním normálně promluvit o tom co řekl. Ale on nedbal jejího slova a vysmál se jí do očí. "Nikdy jsem, Tě nemiloval a chodil jsem s tebou pouze jenom z jednoho důvodu. A to byla sázka jak tě dostat na dno!"
Ale ona ho milovala. "Nikdy jsem nikomu neublížila, jsem tu nová a myslela jsem, že jsem našla pravé přátelé.":dodala k jeho slovům smutným tónem a se zlobou v srdci.
Jediné co se jí honilo v hlavě byla pomsta a smrt. A proč to nespojit dohromady? Vytáhla tedy z kabelky nůž a bodla ho do srdce. Vytrhla mu srdce z hrudi a svrhla tělo do řeky pod kopcem.

Svírala jeho srdce v pěsti a stála jak přimražená. Poté si uvědomila, že vzala někomu život. Někomu kaho tam milovala. Potrestala se sama. Zemřela žalem s krutým žalem v srdci. Stála tam jak přimrzlá....všude bylo ticho...jenom se občas ozvala meluzína zkoumající komíny domků...
 

Beznaděj

7. července 2012 v 12:27 | prcekruza
Mnoho lidí si o mě myslí, že jenom myslím sama na sebe tudiž, že jsem sobec. Nechávám je u toho, protože jenom pár lidí ví, teda doufám, že ví, že tomu tak není. Já bych se pro druhé i rozkrájela. Nejsem taková jak mne ostatní vidí. Bohužel už dlouho ve mě panuje pocit nejistoty. A to nejistoty z obyčejného života. Mnohokrát jsem si už říkala, že to není ani snad možné aby bylo tolik lidí kolem nás k smrti nemocných. A to souvisí i s mojí dluholetou kamarádkou. Brala jsem jí jako samozřejmost a ona brala i tak mě. Ale bohužel mnoho okolností se kolem toho změnilo. Ona tu už není, bohužel. Plačící
A za to může ta zákeřná LEUKÉMIE. Nemoc, kterou bych nejraději vymazala z povrchu země. Tuhle i jí podobné.
Nemohla jsem tomu uvěřit. "Proč ona?", kladla jsem si každý den. A lékaři její rodině oznámili, ať počítají s nejhorším. Není prý pro ní vhodný dárce. Já si kladla další otázku: "To není v celé České republice ani jeden dárce kostní dřeně, ani jediný člověk?" A bylo mi odpovězeno, že ona by na to už neměla sílu a že si to tak i sama zvolila. Nechtěla jsem tomu uvěřit, ona aby všechno hodila za hlavu? Rodinu, přítele, kamarády??? Tomu se mi nechce věřit, ona taková není. Jaké bylo mé zklamání, když mi všechno moje milovaná, nejdražší kamarádka potvrdila. Její přání bylo abych se s tím smířila, že už na to nemá sílu. Ale to bylo dříve......
Je těžké o tom psát ale musím to překonat.....jinak bych byla na konci svých sil.
Kvůli této zákeřné nemoci ztratila dítě, její vlastní dítě a to jí ještě více stáhlo ke dnu. Její přítel to nesl těžce, chtěl se zabít ale slíbil jí, že s ní bude až do osudového konce.
A to taky dodržel. Ani nevím jak se mohou cítit její rodiče. Tohle je totiž již druhé dítě, které tahla nemoc přemohla. Odnesla si totiž i jejího staršího brášku, který umřel když mu bylo 16 let. Jí bylo 12 let. Jmenoval se Lukáš. Toho jsem znala jen letmo. Ale když jsem ho poznala, vzpomínám si, že byl už dost nemocný. Bojoval s leukémií dlouhý 3 roky. Monička to nesla dost zle. Všichni to nesli dost zle.
Zažily jsme spoustu krásných chvil. Na které nikdy nezapomenu má drahá Moničko. Měla jsem tě strašně moc ráda. Nejsem si sama sebou jistá, jestli tvůj odchod zvládnu. Ale hřeje mě aspoň malinkato, že se ti ulevilo. Teď je ti už určitě mnohem lépe! Nikdy na tebe nechci zapomenout! A nesouhlasím s nápisem na náhrobku "Ten kdo znal, vzpomíná. Ten kdo měl rád, zapomene."
Byla jsi a stále jsi cenným človíčkem v mém chudém životě. Milovala jsem tvé krásné dlouhé, vlnité, světlé vlasy. Na tvá třpytivá očka plná nadějí. Na tvůj okouzlující usměv a pohádkovou povahu. Přinesla jsi spoustu lidem do života světlo. Byla jsi pro mě vzor. A tvým vzorem byla donedávna Anna K, která zákeřnou nemoc pokořila. Dávám jí sem tedy pod tento článek na tvojí počest. A pokud to půjde i tvou oblíbenou písničku, která zazní i na tvém posledním rozloučení s námi.

Tohle je věnováno mojí kamarádce, kterou jsem znala od 7 let. Oděšla nám v nedožitých 22 letech.
Jmenovala se: Monika Jahulehová
Narodila se: 15.4. 1990
Zemřela: 5.7. 2012

Důvěra

5. května 2012 v 14:51 | prcekruza
Důvěra je to nejcenější co můžem lidem poskytnout, aspoň podle mě. Důvěřovala jsem hodně lidem. Ale většinou jsem jim "skočila na špek". Asi se jim zdám jako snadný terč.
Teď důvěřuji jen pár lidem ale začínám také o nich pomalu pochybovat. Je lehké házet špínu na mě. Ale nikoho už nezajímá moje verze ta pravdivá. Touhle cestou pak ztrácím v lidech důvěru a úplně zbytečně. Jenom kvůli nějakýmu puberťákovo co si myslí, že mě ten jeho kec položí. Ale takový lidé se mýlí...mě to nepoloží. Je jasné, že mě to mrzí obzvlášť od údajného přítele.
Jeden milej človíček mi řekl: "Když budeš mít problémy ať už jakýkoli, můžeš jít za mnou!" Ale já teď momentálně nemám sílu se mu svěřit...Protože mě většinou odsekne nějakou tou hláškou...ta hláška podle ostatních vyzní směšně...ale já to hold nechápu. A tak nevím kdy to myslí vážně a kdy z legrace.
Možná je ten problém ve mě. Asi nedůvěřuji sama sobě....
 


Facebook

2. března 2012 v 20:33 | prcekruza
V dnešní době má snad každý facebook.

- Aktivních uživatelů: 800 miliónů (9/2011)
- Průměr nových uživatelů za den: 250 000
- Zhlédnuté stránky: Přes 65 miliard za měsíc
- Vyhledávání: Přes 500 miliónů za měsíc
- Pořadí v návštěvnosti všech webovských aplikací na světě: 3.
- Fotografií: 1.7 miliardy (průměrně 44 fotek na uživatele)

Ano, máme tu možnost se spojit s ostatními lidmi. Sdílet s nimi naše zážitky, přání, fotky, pocity.
Momentálně se teď nemůžu s nikým spojit pokud nemám facebook. ICQ, lide.cz, spoluzaci.cz jako by upadlo v zapomění. Nikdo se tady už ani neukáže a pokud jo, tak jenom kvůli tomu aby se kouknul co je nového na fb když se neumí přihlásit nějak jinak než přes ICQ.
Facebook vládne světem. Je pravda, že sem ráda přidávám nové písničky a občas i nějaké fotky. Ale dovedu si bez něj život představit. Problém je v tom, že stále více lidí se na něm stává zavislích a mnohdy i takovým způsobem, že kdyby byl náhle zrušet tak zkončí ve cvokárně.
Ale největší problém co tady hrozí je ztráta soukromí. Každý ví o vás všechno. Teda pokud si to všechno zveřejníte. Ale pokud si někdo napíše do statusu: "Jsem doma úplně sama. Rodiče odjeli na týden na chatu. Juchůů! =)" Tak ať se nediví, že se najde i takový hajzlík co toho využije a půjde si něco "vypůjčit" k vám domů. A další problém je, že u něho někteří tráví až moc času a tím nestíhají školu, kamarády, rodinu, koníčky. Je sice dobré mít 450 fb přátel. Ale podejme si otázku: Kolik z nich se s vámi sešlo, s kolika jste si podali ruku?
Co nám facebook dal a co vzal?Nerozhodný

Takže moje postřehy:
+ snadná komunikace s lidmi
- ztráta soukromí, koníčků, rodiny, opravdových přátel


Zrcadlo

2. března 2012 v 15:02 | prcekruza
Určitě zrcadlo používá každý z vás k upravení zevnějšku nebo k focení na profilovku.S vyplazeným jazykem
Ale já jsem se chtěla více dozvědět o tom kde vlastně samotné zrcadlo vzniklo. Za dob kdy lidé neznali zrcadlo se nespíše pozorovali pomocí vodní hladiny která byla tak průzračná a čistá, že se v ní odrážel jejich odraz.
Ale teď k věci....začala jsem zkoumat kde vlastně vzniklo a ze staré knížky (encyklopedie), kterou jsem našla u babičky, jsem zjistila:
Někdy v 6. tisíciletí př. n. l. se objevují vyleštěné obsidiánové desky, které slouží jako zrcadla. Od 2. století př. n. l. se začínají vyrábět kovová zrcadla z leštěného bronzu.Ve starověkém Egyptě lidé používali jako zrcadla mnoho věcí včetně hladiny vody v nádobách, leštěného kovu (nejčastěji ze stříbra) či vlhkých kamenů. Ale ani jedna z nich nebyla dostatečně hladká, aby vytvářela skutečně ostré a dokonalé obrazy. Také Číňané vyráběli vynikající zrcadla z leštěného kovu před více než 2000 lety.
Římané už měli vylepšená zrcadla. Vyráběli je ze skla, jehož zadní stěnu pokryli tenkou cínovou vrstvičkou. Dokonce se v této době dočkala i válečného využití. Podle pověstí řecký vědec Archimédes (287 - 212 př. n. l.) použil řadu zrcadel k zapálení útočících římských lodí. Všechna zrcadla odrážela sluneční světlo do jediného místa na nepřátelské lodi až se na ní dřevo vznítilo. Konkávní zrcadla prý byla použita i během bitvy u Salaminy (480 př. n. l), kdy s jejich pomocí Řekové úspěšně zapalovali perské válečné lodě. Historicky to ale není doloženo, ačkoliv technicky to tehdy možné bylo.
Použití skleněných zrcadel se datuje od středověku. Ve středověku vyráběli nejdokonalejší zrcadla na světě Benátčané kolem roku 1300. Na zadní stranu skla natírali speciální směs rtuti a cínu (amalgám), kterou nebylo potřeba zahřívat. Recept na tuto směs střežili jako nejvzácnější tajemství - pro výrobu zrcadel vyhradili zvláštní ostrov. Jenomže rtuť je jedovatá a mnozí dělníci zemřeli nebo se zbláznili. Přesto tajemství nesměli pod hrozbou trestu smrti nikomu prozradit.
Kolem roku 1670 se toto tajemství nějakým záhadným způsobem rozšířilo do Francie a pak do celé Evropy. V roce 1840 německý chemik Justus von Liebig (1803 - 1873) přišel na způsob, jak pokrýt zadní stranu skla stříbrem pomocí dusičnanu stříbrného a jiných chemikálií.

Zrcadlo mělo sloužit jako zastrašování zlých duchů a různých potvor, tím že při pohledu do zrcaadlo spatří svůj vlastní odraz a tudiž se leknou sami sebe. Ale proč nevidí svůj odraz i upíři?

Rozbité zrcadlo = sedm let smůly...kde se tahle pověra vůbec vzala? Věříte v toto?
Tohle jsou údajné rady jak tomu předejít:
1) Slož střepy do původní podoby zrcadla.
2) Složené zrcadlo přeskládej na pevný, přenosný podklad a představ si, jak střepy odráží všechno co ti neprospívá.
3) Postav nebo polož zrcadlo do okna, kde svítí slunce.


Pocit samoty

26. února 2012 v 17:12 | prcekruza
Každý měl snad někdy pocit, že je na světě úplně sám! Na všechno a že ho nikdo nemá rád!
Problém tohoto pocitu není ve vás ale v chování lidí k vám. Kdyby nebyli někteří lidé tak sobečtí tak by mnohdy nebylo tolik lidí samo.
Znám ten pocit samoty. Byla jsem na základní škole terčem posměchu a tak se semnou nikdo nechtěl kamarádit a byla jsem většinu času ve škole sama. Seděla jsem i sama v lavici. A vím i důvod proč. Nebyla jsem jim moc dobrá. A to jenom kvůli tomu, že jsem se chovala jinak než ostatní holky ve třídě. Ano, taky se mi to zdá jako stupidní důvod. Ale to mě posílilo a vím, že se dovedu sama na sebe spolehnout a můžu si dělat co chci. A nebát se toho, že jeden z party řekne, že to je trapný.
Také šikana na tom má velký podíl. Nebýt jí tak by se lidé nebáli seznamovat se s ostatními a nebýt sami. Ale to by nebyl život. Hold někteří zůstanou samotní do konce života.
Ale dá se tomu předejít! Proto holky, kluci nebojte se a buďte sví. A ignorujte ty kteří jsou jak přes kopírák. Usmívající se Nemusíte být sami! Nedovedu si představit život bez kamarádů a rodiny. A právě ta rodina, když nemáte ty kamarády rodina vás podpoří!!Usmívající se

Kam dál